10 osobních otázek pro Marka Procházku aneb
I TOHLE JSEM JÁ...

Rozhovor se zakládajícím partnerem naší kanceláře Markem Procházkou nám přiblíží jeho vnímání rozdílů mezi Čechy a Švýcary a současně nám poodhalí své podnikatelské začátky a třeba také i to, proč ho uchvátila kniha Golem od Gustava Meyrinka. 

První vzpomínka to sice není, ale vždy si vybavím obývák uprostřed Prahy 1, kde jsem vyrůstal. Pamatuji si, jak jsem si tam hrával spolu s jinými dětmi. Měli jsme na sobě masky různých zvířat. Myslím, že to byl jakýsi karneval. Je to vlastně docela zajímavý příměr k životu v dospělosti, kde v přeneseném slova smyslu také nosíme masky a učíme se nedívat se na sebe přímo.

Každodenní život ve Švýcarsku je zkrátka jednoduše nastaven s tím úmyslem, aby byl pro lidi příjemný. Novou pračku a její instalaci lze objednat jedním telefonátem u jedné firmy, fakturu pak dostanete po instalaci. Dále mě ovlivnilo pravidlo, že platí síla lepšího argumentu více než síla úřadu či korporace nebo všeobecně moci. Veřejná moc, co jsme my občané, není to anonymní subjekt. Život ve Švýcarsku mi dále dal poznat, že kromě práce a soukromého života existují i rozličné aktivity, jakými jsou spolky týkající se umění, sportu politiky nebo armády, ve kterém se může člověk dále realizovat. Švýcar je vlastně takový novorenesanční člověk, který je zapojen do všeho možného, ale skoro vždy do lokální politiky. Proto má také v politiku  velikou důvěru, i když ne všechny veřejné rozhodnutí musí být správné.

Pamatuji si, že když jsem jako malý kluk přijel do Švýcarska, nejvíce mě fascinoval trolejbus a jeho schopnost zastavit kdekoli na přání cestujících a jistá rozdílnost
v umístění kanálů mimo ulici. Ve Švýcarsku se mi líbilo množství jezer, kde jsem se mohl v létě koupat – ostatně to u mě platí dodnes.

Švýcaři mají klidnější povahu než Češi a raději se nejprve připraví a pak následně jednají. U nás Čechů se velmi často mnoho věcí řeší spontánně a chaoticky. Je to škoda, protože se tím mnoho energie zbytečně vytrácí. Není pak divu, že produktivita v Česku je v porovnání s německy mluvícími zeměmi nižší. Naopak je v naší zemi větší míra tvořivosti, umění a v neposlední řadě i humoru. Zkrátka se u nás pořád něco děje. „Nuda v Brně“ tady nehrozí.

Studium v Americe mi změnilo celý život. Otevřelo mi perspektivu a současně nastavilo moje profesní působení. Během svého pobytu jsem si uvědomil, že jako advokát můžu pracovat na opravdu velkých mandátech, které mohou ovlivnit například zákony, politiku i korporátní vývoj.  Možná jsem však také v Americe zažil poslední léta toho, čemu se dnes říká „americká nostalgie“. Washington DC a všechny instituce byly politicky lehce přístupné, lidé otevření a v diskuzích platil spíše lepší argument než politické přesvědčení. Řešily se problémy celého světa ve smyslu otázky co by bylo nejlepší a ne jako dnes, co by bylo nejlepší pro nás.

Původně jsem své působení v Česku vnímal spíše jako stáž, ale ta se mi nějak prodloužila. Zastávám názor, že práce je stále jakási brigáda, jelikož vlastností života je proměnlivost. Rozhodnutí založit advokátní kancelář byl spontánní nápad. V podstatě mě přesvědčili klienti z bankovnictví. Chtěl jsem praktikovat v devadesátých letech bankovní právo a zároveň se nepodílet na privatizacích nebo joint ventures.

Má práce je pestrá a v devadesátých letech byla možnost pracovat na zcela nových projektech. Mohli jsme pomáhat klientům dobývat a rozšiřovat své působení, ale také být jejich oporou při zavádění nových zákonů a to zejména pro kapitálový trh.

Měl jsem to štěstí pracovat na opravdu zajímavých případech. V podstatě spousta mandátů trvá mnoho let. Zejména zastupováni Státu ve Švýcarsku v kauze Mostecká uhelná nebo péče o dědictví Zdeňka Milera a jeho pověstného „Krtečka“. Spolu s kolegy jsme správci autorských práv pana Milera a současně se staráme o Branding Krtečka. Je to nový směr, který mě hodně baví. Musím však říct, že to, co se mi opravdu dostává „pod kůži“ nejsou korporátní nebo veřejnoprávní událostí, ale spíše ty osobní.

Nedávno jsem ukončil postgraduální studium filozofie na Ludwigs - Maximilian Univerzitě v Mnichově. Filozofie je především o myšlení, dá se tedy chápat jako jakési fitko pro sval, kter\ý se nazývá mysl. Otázky filozofie jsou blízké spiritualitě – co jsme, jak máme žít, co máme dělat, jaký je vlastně smysl života a podobně. Rozdíl je snad jen v tom, že tyto otázky filozofie řeší myšlením, zatímco spiritualita myšlení naopak vnímá pouze jako jeden nástroj z mnoha. Spiritualita vychází z toho, že konečné odpovědi nemůžeme chápat nebo rozumět myslí, ale že je nutné rozšířit vědomí a hlavně si uvědomit, kdo nebo co jsme.  Velmi mě také zajímá politická filozofie, která je pro dnešní svět velmi aktuální. Teorie našeho moderního státu je podle Thomasa Hobbese v podstatě společenská smlouva – tak aby nebyla válka všech proti všem. Vzhledem k politickému vývoji demokratického světa je nutné na tento koncept nezapomínat a obnovovat nebo ho pružně upravovat dle aktuální situace. Především jde o metodu, ve které jsme všichni smluvními partnery a ne soupeři.

Zájem o spiritualitu, politiku a právo u mě vznikl už v teenagerských letech. Hodně jsem četl fantastickou literaturu. Jako velmi silný příběh hodnotím román Golem od Gustava Meyrinka, kde spisovatel dokázal propojit právě onu fantastickou literaturu se spiritualitou. Děj celého románu se pak odehrává na půdě starého židovského města v Praze v předminulém století. Naše kancelář paradoxně sídlí přesně na stejném místě, kde se celý román odehrává, jen se stodvacetipětiletým rozdílem. Co se týče jógy, tak jsem se ve Švýcarsku seznámil s její učitelkou a spisovatelkou Elisabeth Haich, která je velkou osobností duchovního světa. Například její kniha „Zasvěcení“ je v Česku velmi populární. Musím říct, že právě paní Haich mě v životě velmi ovlivnila.

Procestuj komunistický svět, za chvilku nebude….